Napsali o nás

Mgr. Ivana Vostárková - článek o hlasové pedagožce, lektorce agentury AHA 
Poznám z hlasu nemoc i sexuální orientaci

Hodnocení odborníků v oblasti rétorických dovedností, neverbální komunikace, vyjadřování, spisovné češtiny    
Hodnocení se zúčastnila Mgr. Hana Shánělová, lektorka rétoriky; Týden CZ 2008

Výsledky ankety Westminster - politici-2008

Kariéra IHNED - Jak se studuje po padesátce, 1.6.2008

Polygrafie revue
Marketing Magazine
Strategie

viz  článek AHA učila podnikový design
viz  článek Tvorba firemní identity a tiskovin

VLASTA - Mluvení je uměním! Ale dá se naučit.   
viz  článek o mluveném projevu

Využijte své ženské zbraně - obdiv, taktiku i pohled laně  - celý článek v MF Dnes
ONA DNES   
.....Podobné je to i v případě pracovních schůzek, na kterých nereprezentujeme jen sebe, ale také firmu, ve které pracujeme. Čím vyšší je pak naše postavení v hierarchii firmy, tím více bychom měly respektovat etické normy a obecně zavedené zvyklosti, a to jak v oblasti oblékání, tak třeba neverbální či verbální komunikace.

"Když se jedná o setkání muže s ženou, je v podstatě vždy jednou z rovin komunikace erotika, i když třeba jen podvědomě," říká lektor vzdělávací agentury AHA Jiří Zíka. "V jedné větě tak vysíláme nějaké sdělení, ale zároveň mezi řádky můžeme dodávat něco zcela jiného. Využívání ženských zbraní třeba při pracovních jednáních však absolutně není košer v případě, že chceme přimět toho druhého, aby udělal něco, co udělat nechce. Manipulace je vždy negativní.".....

Jak na mluvený projev – agentura AHA

Při mluveném projevu rozhoduje i to, jak dýcháte
26.07.2007 00:00 
Podepsali byste smlouvu s člověkem, který mluví roztřeseným či nezaujatým hlasem? Pravděpodobně ne. A proč? Nebudete mu důvěřovat! Z jeho projevu totiž neplyne jistota, že se na jeho slova můžete spolehnout.

Správný řečník se vyjadřuje zřetelně, srozumitelně a umí se ztotožnit s tématem, o kterém hovoří. Své myšlenky a nápady dokáže prodat. Dříve se dočká odpovědi. I při hledání práce bude mít výhodu.
„Mluvený projev je to první, čím zapůsobíte na své okolí, prezentujete jím sebe samého,“ připomíná ředitelka 1. Řečnické školy  a agentury AHA  Dr. Alena Horáková.
Málokdo ví, že základem dobré promluvy je především dýchání, odhad, kdy se nadechnout, aby konec věty nebyl zkomolený a nesrozumitelný.

Nahrajte se na diktafon
Správné dýchání se odvíjí od správného držení těla – takže žádné hrbení či dokonce povolené břišní svaly. S tímto fyzickým předpokladem jde ruku v ruce sebejistota i klid mluvčího. Jak je získáte? Důkladnou přípravou. Projev si nejprve napište. Celý text si poté zopakujte nahlas.
Dlouhá souvětí, která neudýcháte, raději rozdělte, posluchač by se v nich beztak „ztratil“.
Osvědčenou metodou kontroly je nahrát si vystoupení na nějaký zvukový nosič. Můžete tak zjistit, zda je vaše řeč srozumitelná, zda nelogicky nekouskujete text nebo nepoužíváte slovní vycpávky jako ehm.., tak..., víte, jak…, tedy…, jako..., čili… a mnohé další. Pozornost posluchače se často upne právě k těmto slovům a samo sdělení pak již tolik nevnímá.
Váš projev může splňovat všechny dané podmínky – srozumitelnost, výstižnost, logické řazení. Jenomže pokud hovoříte tichým, monotónním hlasem, okolí za chvíli ztratí zájem a pozornost. „Důležitá je poutavost sdělení, jaké řečník volí tempo řeči, jak moduluje hlas, jakou intonací hovoří, kde vytvoří pauzu,“ vysvětluje Alena Horáková. A lektor Zdeněk Šimanovský doplňuje: „Pozornost je třeba zaměřit na obsah sdělení, na to, co posluchače zajímá, a ne na sebe. Pokud vyprávění graduje a má pointu, je to bonus.“

Přirozená tréma nevadí
Dalším významným faktorem, který se podílí na dobrém či špatném dojmu z mluveného projevu, je tréma. Zatímco ta přirozená posouvá k lepším výkonům, svazující tréma dokáže napáchat škody.

Kde se bere?
„Souvisí s dřívějšími postoji našich blízkých k nám a k našemu projevu,“ říká lektor komunikačních technik a rozvoje osobnosti Zdeněk Šimanovský. „Někdy tyto přejaté postoje pomáhají, někdy ovšem vadí.“ K tomu, abyste dostali nepřirozenou a ochromující trému pod kontrolu, je zapotřebí třeba trénink asertivního chování. Důvěryhodnost mluveného projevu podtrhuje i neverbální komunikace neboli řeč těla. Postoje, gesta, mimika, ale i úsměv a oční kontakt. Jakmile nesouhlasí s mluveným slovem, důvěra ve sdělení klesá.

Kde se všechno naučit
Přijde vám toho příliš? Jako návod pro začátek by mohly pomoci kurzy rétoriky. „Zahrnují všechny oblasti mluveného projevu od práce s hlasem přes přípravu na vystoupení, schopnost potlačit trému až po formulace odpovědí na nepříjemné dotazy,“ vyjmenovává Alena Horáková. Se svou agenturou pořádá v srpnu letní workshop rétoriky, který povede lektorka z DAMU. Čtyřdenní odpolední kurz vás vyjde na 7000 korun.

Jako první publikum využijte rodinu
Pokud máte před sebou důležité veřejné vystoupení a máte z něj obavy, vyzkoušejte si projev doma před zrcadlem nebo před někým blízkým. Pomůže vám odstranit chyby.

Kurzy rétoriky hledejte na:
www.agentura-aha.cz 
www.retorik.cz 
www.akaska.cz

MF DNES ,  jobdnes ,  Lucie Věcková

Přečtěte si náš článek na toto téma, který vyšel v HN
Celoživotní vzdělávání - vzdělávat se lze v každém věku - Hospodářské noviny 2006

Nedělní Blesk 4. 12. 2005  - Marta Prokešová
To bude tedy souboj! Až příliš sebevědomě řvoucí lev Rath proti 'šedé myšce' Topolánkovi.
Delegáti pražské krajské konference ČSSD totiž včera zvolili ministra zdravotnictví lídrem.
"Sázka na Ratha může vyjít," soudí politolog Daniel Kunštát z CVVM. Podle expertky na veřejný projev by se měl Topolánek hlavně vyhnout přímé diskusi s Rathem. Už z jeho hlasu je totiž cítit nejistota.
"S jistou nadsázkou se dá říci, že Topolánek v Praze nemůže prohrát, může jen získat méně, než na co je ODS v Praze zvyklá," je přesvědčen politolog Kunštát. Poněkud neotesanými výroky ale podle něj může odradit liberálního pražského voliče. Naopak Rath není vnímán jako 'zarytý socialista' a může tak i v Praze nečekaně uspět.
Rath je tvrdý diskutér, a Topolánek by se měl jako čert kříži vyhýbat přímé debatě s ním. "Rath je okázale sebejistý, argumentuje útočně a bez skrupulí a v diskusi často manipuluje," říká Ivana Vostárková, pedagožka z DAMU, která působí jako lektorka vzdělávací agentury AHA. Ta se zabývá tréninkem komunikace a image veřejně činných lidí.
Paradoxně může Rathovi pomoci i to, jak netradičně pojal svůj rodinný život. Mezi muži bude podle psychologů dost těch, kteří obdivují jeho odvahu netajit se s milenkou.

Plusy a minusy

Topolánek
Podle politologa:
- Není mediálně obratný
- V diskusích působí značně rozpačitě
- Dopouští se neotesaných výroků
+ Jeho stranická knížka má v Praze váhu

Podle lektorky komunikace:
- Není tak zručný řečník
- Snaží se o sebejistotu, která ale nevyznívá přesvědčivě
- Působí spíše jako zprostředkovatel než tvůrce
- Jeho hlas nepřesvědčuje o skutečném vnitřním zaujetí a pevnosti.

Rath
Podle politologa:
+ Je mladý, působí dynamicky, dravě
+ Víc vnímán jako odborník nikoliv jako straník
+ Je velmi tvrdým, nekompromisním diskutérem
+ Silný v populistických výrocích

Podle lektorky komunikace:
+ Zručný řečník, argumentuje útočně a bez skrupulí
+ Je ambiciózní, okázale sebejistý
- V dialogu jedná účelově a manipulativně
- Jeho hlas jeví známky samolibosti a sebestřednosti

Autor: Marta Prokešová (3. 12. 2005)

Časopis TÝDEN 11. 7. 2005  Tomáš Čechtický

Češi se stydí řečnit. Chybují ve výslovnosti, jejich proslov bývá nudný a bez pointy. Nemastně neslaně hovoří i profesionálové, čeští politici a manažeři. Důvodů je více. Právo veřejných proslovů přerušila totalita, překáží také obyčejné nezdvořáctví. Dobré řečníky přitom žádá řada profesí.

Poptávka po řečnících u nás po listopadu 1989 silně vzrostla. Firmy, které je takříkajíc vyrábějí na klíč, mají žně. Alena Horáková šéfuje agentuře AHA pořádající rozličné kursy rétoriky. Říká: "Hlásí se do nich nejen politici, obchodníci, manažeři a jejich asistentky, ale třeba i čerství absolventi škol nebo maminky na konci mateřské dovolené. Uvědomují si, že budou muset žádat o práci, a chtějí zapůsobit."
V umění hovořit Češi za Západem značně zaostávají. Zejména Britové komunikují na úrovni, rétorice přizpůsobili vzdělávací systém. Děti mají doma a ve školách značný prostor pro debatu, rodiče a učitelé je vnímají jako rovnocenné partnery. Oponují jim věcně, nikoli z pozice autority jako u nás. Dobrou zprávou je, že Češi začínají Brity napodobovat. Vznikl například Debatní klub studentů a přátel Univerzity Karlovy. Mladí lidé se v něm scházejí k argumentačním soubojům na daná témata. Mohou jimi být třeba legalizace eutanazie nebo strategie boje proti terorismu. Dvoučlenné týmy se snaží přesvědčit rozhodčí a publikum o své pravdě.
V podobných duelech máme co dohánět. Zatímco u nás vznikají debatní kluby až v posledních patnácti letech a nyní jich jsou desítky, v Británii mají tradici stoletou a klubů jsou tisíce. Mladí Britové mají "hádání o věc" v genech. Mnohé právní kanceláře, banky a další společnosti dokonce debatní spolky při vysokých školách platí. Odtud si pak vybírají zaměstnance. Dobře zvládnutá řečnická schopnost je pro ně zárukou kvality.

Češi raději mlčí

Našinec v hospodě většinou zamíří k neobsazenému stolu, ve vlaku zase do prázdného kupé. Angličan, Francouz nebo Ital by takto nikdy nejednal. Sedl by si k ostatním a za chvíli by už svorně nadávali na poměry v politice nebo ve fotbale. Příslušník malého národa má v krvi, že se vyplatí mlčet.
Na historickou zkušenost navazuje neméně smutná současnost. Farářka Českobratrské církve evangelické Magdaléna Štajfová ví, jak je těžké kázáním zaujmout. "Lidé si zvykli na televizi, přísun dramatických událostí, klipy." Marie Maříková bývala hlasatelkou v rádiu a vede kursy nazývané "hlasová hygiena". Tvrdí, že Čechům ubývá slovní zásoba. Málo čtou a méně spolu mluví. Dříve po hospodách kolovaly historky, které se díky Haškovi a Hrabalovi dostaly až do čítanek. Dnes vládne zejména ve vesnických lokálech nuda. Sousedé nad půllitry stále častěji sledují televizi.
Neschopnost promluvit k ostatním také souvisí s obyčejným nezdvořáctvím. Jiřina Hůrková vyučuje na DAMU teorii jevištní řeči a pracuje jako hlasová poradkyně v divadle. Míní, že Češi za půlstoletí socialismu pozapomněli základy společenského chování. Neumějí se omluvit, ba prý ani pozdravit. Kdo neumí druhého oslovit, nenaváže s ním kontakt. Umění řečnit přitom právě oslovením publika začíná.
Hlasová poradkyně Hůrková se s kolegyní z Nizozemska zúčastnila v Linci kursu komunikace pro vysokoškolské pedagogy. Součástí bylo cvičení na téma "malý úraz". To je psychologický terminus technicus, jímž se například říká: Dnes mě bolí zuby, tak mi radši nechoď moc do cesty. Nebo: Dnes doma malujeme, tak mi radši... Další příklady si Čech vymyslí snadno, neboť "malé úrazy" jsou součástí tuzemské kultury. Hůrkovou a její nizozemskou kolegyni cvičení bavilo, zato účastníci kursu z USA nevěděli kudy kam. Americká výchova se totiž tváří, že "malé úrazy" neexistují. "To jejich věčné keep smiling do Evropy nepatří," prohlašuje Hůrková. Varuje, že Čech poučený zaoceánským kursem rétoriky může pochytit americké manýry. Prudce pozitivní zubící se manažeři, kteří hovoří, jako když másla ukrajuje, působí občas v českém prostředí poněkud odpudivě.

Pauza a tečka hrají

Kurs u Marie Maříkové začíná syčením, pomalým vypouštěním vzduchu z plic. Někdejší hlasatelka zkoumá jejich kapacitu, s níž každý projev stojí a padá. Dobrý řečník nesmí lapat po dechu, vždy se nadechne až po tečce za větou, a to pořádně. Dlouhá souvětí vyžadují ještě pomocné nádechy, většinou po čárkách. Následuje cvičení, při němž klienti rozeznívají dutiny v obličejových kostech. Hlubokým hlasem dlouze prozpěvují "hmmm", pak činí totéž se samohláskami. Poté Maříková vykládá zásady správné artikulace. Klient čte text a vzápětí se doví, co bylo špatně. Řečníci obvykle zkracují dlouhé samohlásky, místo "pomáhal" říkají "pomahal", jindy zase prodlužují krátké. Tyto a mnohé další chyby lze vymýtit speciálním cvičením. Hlasatelka napsala publikaci Rétorika, manuál komunikačních dovedností, kterou její manžel, básník Kamil Mařík, opatřil dadaistickými cvičnými texty. Cvičení na samohlásku "a" nabízí skvosty jako "Tam dálka láká ptáka v nenávrat" nebo "abrakadabra - začarovala Anna pána v páva".
Knížka obsahuje rovněž kapitolu Základy mimoslovní komunikace. Kromě artikulace a mimiky (viz Řeč těla vypovídá) hraje v každém projevu zásadní roli také větný přízvuk, frázování a intonace. Třeba ve větě "premiér přijel včera z Bruselu" lze podtrhnout přízvukem pokaždé jiné slovo, přičemž právě důrazem řečník vypichuje podstatné.
Kurs pokračuje tím, že klient trénuje tečku za větou. Učí se klesat hlasem. "Tečku musíte zabodnout," radí Maříková. Také kratičká přestávka má v řeči klíčový význam. Hudební poučka "pauza hraje" platí i v rétorice. Řečník zařadí za určitým odstavcem přestávku, nadechne se, zvedne oči od textu a naváže jimi kontakt s auditoriem. Tečky a pauzy posluchače osvěžují. Nic tak neuspává jako monotónnost.

Řeč jako řemeslo

Štajfová vystudovala Evangelickou teologickou fakultu UK v Praze a poté prošla ročním vikariátem v Kladně. Ve škole byla rétorika pouze volitelným předmětem, vypisovaným navíc jen někdy. Studenti se hodně naučili v homiletickém (kazatelském) semináři pro vikáře. Přednášel Petr Oslzlý, ředitel brněnského Centra experimentálního divadla. Farářka vzpomíná: "Učil nás mluvit pomalu a nahlas. Mysleli jsme si, že křičíme, a pořád to bylo málo. Ke kazatelně, já mám v Brodě jen pultík, jsme se učili chodit klidně a bez překotných pohybů."
Kazatelé především musejí pevně stát, přešlapování značí nejistotu. Během řeči přejíždějí sbor pohledem, neprobodávají zrakem vybraného nešťastníka. Tyto zásady platí při každém mluveném projevu.

Kéž by uměli mluvit

Kabaretiér a humorista Jiří Červený napsal ve dvacátých letech věštecká slova: "Hlavní chybou našich poslanců je, že nedovedou mluvit spatra. To jsem nedávno slyšel jednoho, ten mluvil z pátého patra a ještě ve třetí ulici bylo slyšet, jak mu lidi nadávali. V zástupu se ozývaly výkřiky nevole a také: vole! Přátelé mu plácali na ramena, nepřátelé na hubu."
Úryvek z novinového článku vtipně vystihuje dva současné jevy: neschopnost českých politiků pronést projev, o němž by se mluvilo, a nechuť publika jejich rétoriku poslouchat.
Na newyorském Ellis Islandu se v září roku 2000 konala ceremonie pro české krajany v Americe. Na trávníku před dvojicí mrakodrapů Světového obchodního centra, která o rok později padla po teroristickému útoku, se střídali řečníci. Prezident Havel, velvyslanec Alexandr Vondra, šéf Českého centra Přemysl Pela. A nakonec Cynthia Garrettová z Muzea imigrace na Ellis Islandu. Kdo z nich mluvil nejlépe, pokud šlo o stavbu, gradaci, zkrátka o rétorický výkon?
Vystoupení Čechů se podobala kuňkání nebo neměla pointu. Zato mladší Američanka v uniformě a rangerském klobouku upoutala okamžitě. Myšlenka jejího projevu přitom nebyla oslnivá, v tištěné podobě by text dojal málokoho. Muzejnice připomněla, kolik lidí prošlo slavným střediskem, a upozornila, že právě z nich se rekrutovala dnešní Amerika. Vystoupení však bylo sevřené, řečnice neutíkala od tématu, intonovala. Pointa, aby dnešní Američané nezapomínali, že předkové přišli do země jako imigranti, měla pod třepotajícími se vlajkami a před shromážděním Čechoameričanů váhu. Čeští politici a veřejní činitelé s anglosaskými kolegy v řečnickém umění prohrávají.

Tak pravil Klaus

Křiklavý je rozdíl mezi interpelacemi v naší Poslanecké sněmovně a britské Dolní sněmovně. Tamní pravidelné otázky na premiéra, při nichž se šéf vlády utkává s vůdcem opozice, jsou pozoruhodným soubojem rétorických schopností, show oplývající vtipem. Naopak řečnění v tuzemských poslaneckých lavicích by obvykle uspalo i rozzuřené býky. Zajímavost poněkud stoupá, jen když o jde o něco vážného, jak se stalo například za nedávné vládní krize.
Za výjimečného rétora mezi polistopadovými českými politiky lze označit pouze Miloše Zemana, navzdory skandálním výrokům. Zábavná a napínavá byla jeho parlamentní řeč v roce 2001 uprostřed krize kolem České televize. Dobrý výkon předvedl i ve spatra a anglicky pronesené řeči na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu v listopadu 1999 při desátém výročí pádu berlínské zdi. Jeho silný český přízvuk zprvu některé udivil, když ale spojil jméno rodiště prezidenta Clintona (Hope = naděje) s nadějí pro národy porobené komunismem a uzavřel proslov výzvou k boji proti diktátorům, publikum aplaudovalo.
Pedagožka a jazykovědkyně Hůrková rozebírá obecné rysy projevů prezidenta Václava Klause. "Už jej naučili, aby se usmíval, ale ještě před deseti lety tomu tak nebylo. Uměl se dívat zle. Pamatuji si, jak při televizních debatách na soupeře ukazoval prstem a pronášel posměšné poznámky. Tak autoritativní gesto by se ve slušné společnosti nemělo objevit." Klaus hovoří jednotvárně, čímž podle Hůrkové zakrývá to, co si ve skutečnosti myslí. Nepříjemným otázkám novinářů se brání tím, že je označuje za špatné. Je to projev nejistoty.
A jak by tedy měla vypadat dobrá řeč? V časopise Český bratr Štajfová popisuje projev na církevní půdě: "Kázání samo není ani posvátným výkladem textu, ani rétorickým výstupem s cílem zmanipulovat posluchače. Je to spíše umělecké řemeslo. Snoubí se v něm osobní zaujetí kazatele s řemeslnou kompetencí."

Prague Post – 16. 11. 2005   Etiketa – Kristina Alda
Brown shoes, black suit? Prague Post – November 16, 2005

Zahraniční vysílání Českého rozhlasu  2005 . Umí Češi dobře mluvit? 
Are Czechs making the most of free speech? Zahraniční vysílání Českého rozhlasu 2005

Profit 2/2005. Andrea Cerqueirová -  Výuka rétoriky, zvládání trémy.
Trému mají všichni, to je normální. Profit 2/2005

Ukázka z Lidových novin 26. února 2004

Kdyby měli prezidentu Klausovi vystavovat vysvědčení o vystupování na veřejnosti imagemakeři, obstál by zřejmě na výbornou. Můžu mu vyjádřit obdiv. Nejde jen o kvalitu oblečení, ale i o osobní styl, je velice přesvědčivý, říká Anna Nandřážiová z Image Institutu, která se zabývá image poradenstvím. Vyzdvihuje prezidentův dobrý vkus, s jakým se obléká, oblečení volí vždy přiměřeně situaci. U něj se nesetkáte s tím, že by nebyl dobře nebo vhodně oblečený, říká Nandřážiová s tím, ľe by jen velmi těžko hledala něco zásadního, co by prezidentovi z hlediska image vytkla. Klausův image je velmi kompaktní a přirozený. Není strojený. Je trochu formální, ale to patří k jeho typu osobnosti i k jeho postavení, shrnuje své hodnocení Nandrážiová. Přece jen o něco kritičněji se na prezidentovo vystupování dívá Jiřina Hůrková, lektorka agentury AHA Public Relations Agency. Prezident Klaus se umí oblékat, umí se pohybovat ve společnosti; ve styku s lidmi, zejména na cestách po republice, projevuje vědomou snahu být dobře vnímán a přijímán, ale přece jen jistý sklon k autoritativnosti nezapře, hodnotí Hůrková. Hůrková, která se v agentuře zabývá analýzou mediálního projevu veřejně činných osob, popsala také jistý posun v Klausově vystupování od doby, kdy se stal prezidentem. Během ročního působení ve funkci prezidenta se neverbální projev a chování Václava Klause změnily k lepšímu. Jeho dříve autoritativní projevy jsou uhlazenější a vyhýbá se v nich konfliktním situacím, říká Hůrková. Vystupování prezidenta Václava Klause na veřejnosti zřejmě nehodnotí velice kladně jen image konzultanti, ale i ostatní lidé. Vypovídá o tom fakt, že se tento měsíc stal nejoblíbenějąím politikem. Podle průzkumu agentury CVVM mu důvěřuje 69 procent Čechů.

Rozhovor s hlasovou pedagožkou Ivanou Vostárkovou - lektorkou agentury AHA.

Ivana Vostárková vyučuje hlasovou výchovu na divadelní fakultě, pracuje s rozhlasovými a televizními moderátory, ale i s učiteli, protože i pro ně je vlastní hlas nenahraditelným pracovním nástrojem.
Pracuji s výbavou, již jsme všichni dostali do vínku, ale kterou vlivem civilizace můžeme ztrácet. Každý živý tvor se rodí se schopností přirozeně komunikovat, má k tomu uzpůsobený aparát. Vlastní komunikace pak vzniká spojením psychické a fyzické stránky - a to je dnes problém. Vymoženosti současné civilizace totiž omezují funkčnost fyzické stránky osobnosti. Rychlý tok obrovského množství informací a kulturní vzorce vedoucí k potlačování emocí se zase negativně odrážejí na psychice. Dnes výrazně převažuje důraz na racionální stránku bytí. Vědomě ovlivňujeme a nutíme své tělo, aby dělalo, co chceme. Nenasloucháme mu. Nerespektujeme, že je v něm obrovský tvůrčí potenciál, který může vyniknout jedině provázáním všech složek osobnosti. Vědomé i nevědomé, racionální a emocionální, tělesné i duševní. Lidský hlas je nejen přenašečem informací, ale i velice dokonalým a citlivým zobrazovačem psychiky a každá nerovnováha se v něm projeví.

Je obecně známé, že současný způsob života je spojen s nedostatkem pohybu a ten zase vede ke zhoršení kondice, obratnosti, motoriky. Že kvůli němu ztrácíme i schopnost ovládat hlas, je docela překvapivé.
Ono to úzce souvisí. Podívejte se například na možnosti, které přináší počítač, internet a další média. K člověku přichází neskutečné množství pohotových informací, rychle se střídají. Jsme schopni je vnímat, ale nerozumíme jim. Nemáme představy. A představa předchází před stavem - musí připravit nástroj, který použijeme. Ale na to není čas. Cup, klik na další problém, na obrazovce se rozkryjí nové informace, přečteme je, zaznamenáme vědomím, ale nemáme z nich žádný prožitek. Jenže spoustu věcí si pamatujeme právě přes prožitek. Nemáme čas na reflexi. Přitom reflexe je jistou cestou poznání, hledání, učení se z vlastních chyb, vývoje. A hlas je dokonalým ukazatelem vnímavosti, citlivosti člověka a hloubky jeho emočního světa.
Žijeme v době, která místo k jedinečnosti a osobitosti vychovává podle šablony. Optimální sekretářka je štíhlá osoba v kostýmku, co umí pěkně cvrlikat. Svoji šablonu má obchodník, manažer. Existuje množství prezentačních kurzů, kde se manažeři či politici učí, jak modelově stát, co říkat, jakým hlasem, jakou intonací. Velmi často se jedná o manipulativní projevy, které dokonale potlačují jedinečnost osobnosti. Je až legrační, když se někde sejdou manažeři vybaveni stejným prezentačním kurzem. Hotová výkladní skříň zdeformovaného projevu. Na první pohled sice příjemný, asertivní, ale všechno je vedené účelově, chybí tu vnitřní pravda.
Já se snažím studenty vést k tomu, aby se projevovali jako tvůrčí osobnosti, aby dokázali využít vnitřní sílu a aby se naučili správně používat svůj hlas, tak jako se houslista napřed musí naučit techniku a teprve pak může hrou sdělovat prožitek, melodickou linku. Hlas úzce souvisí s dýcháním a dýchání nás spojuje se světem, s vesmírem. Je v něm rytmus, který je vlastní naší přirozenosti, našim kořenům.

Podle toho, kolik kantorů se léčí s nemocnými hlasivkami, nepatří ovládání techniky tvorby hlasu do základní pedagogické výbavy.
Pedagogické fakulty po této stránce učitele skutečně nepřipravují a mnoho z nich má porušený hlas proto, že neznají, a tedy nerespektují fyziologii hlasotvorby. Jen začnou chřipky, trápí je bolest v krku, hlas jim šustí, nemohou přidat na intenzitě, nabíhají jim žíly na krku. Lékař na foniatrii většinou objeví infekt, předepíše kloktadlo, inhalace, řekne jim, aby týden nemluvili. Učitelé bývají v tomto ohledu vzorní, a tak po týdnu lékař zjistí, že hrdlo už není opuchlé ani překrvené a pošle je učit. Ale za pár týdnů jsou v ordinaci znovu. Problém je v tom, že alopat vidí záležitost z fyziologického hlediska, odstraňuje následky, které při vyšetření odhalil, nikoliv příčiny, které spadají do oblasti psychosomatické.
Učitelům ale vadí i jiné aspekty: když si nedokáží svým hlasovým projevem zjednat autoritu. Křičí, hlas jim přeskakuje, žáci je nerespektují. Mnozí učitelé, kteří za mnou přicházejí, očekávají, že dostanou souhrn pokynů, něco jako rozpis na ranní rozcvičku. Záhy zjistí, že je to dlouhodobější, ale o to úžasnější proces, v němž je třeba se vrátit ke kořenu problému, a tím je dech. Pokud dech nenasedá tam, kam má, pokud člověk při vdechu nevnímá, že musí přicházejícímu vzduchu udělat volnou cestu, že je tam bránice - sval, který na něj čeká a který necháváme krnět, přicházejí problémy s hlasem.
Na hlase se okamžitě projeví i všechny stresy a deprese. Když na vás jde "depka", schoulíte se do sebe. Tím se omezí možnost nádechu, tělo nemůže rezonovat. To zároveň vyvolá další řetězec problémů a ocitáte se v netuženém uzavřeném kruhu. Špatné dýchání a nedokonalé ovládání hlasu souvisí s křečovitým stahem svalů a ten se může po delší době projevit například i bolestí krční páteře.
Práce na úpravě hlasu a dýchání je zároveň i úžasná psychoterapeutická cesta související s hledáním sebe sama. Když člověk začíná s hlasem pracovat při různých cvičeních, často zjistí, že mu to nejde, jak by si přál. "Já vím, co po mně chcete, ale neumím to udělat. Proč mi to nejdeš" ptají se mě studenti. Mají úplně "zavřený" krk. To je důsledek disproporce vědomého a nevědomého. Oni racionálně chápou, co mají dělat, jenže vědomí tvoří jen jednu desetinu mozkových funkcí, devět desetin je nevědomí. Celý hlasotvorný proces je procesem nevědomým, vedeným vegetativním nervstvem a hladkým svalstvem do bílé kůry mozkové. Proto je práce na hlase sestupem k nevědomým kořenům, které nás ovlivňují.

Jak dlouho trvá, než se člověk znovu naučí hlas správně používat?
Důležité je, aby se obnovil příslušný spoj v mozku. On tam je a narozené děťátko ho zcela přirozeně použije, jakmile přijde na svět. Jenže pak může vlivem zmíněných faktorů vyhasnout. Vždycky jde o to, v jakém stadiu se člověk, který s cvičením začíná, nachází, jak je vnímavý, jak dalece cvičí. Celý proces se musí znovu zakódovat, vyšlapat si cestičku do bílé kůry. Míra talentu je individuální, a ne každý je schopen dosáhnout tak úžasného potenciálu jako operní pěvci. Vždycky ale dbám na to, aby zažil euforii z vlastního hlasu.
V jedné mateřské škole jsem před časem dělala kurz pro Orffovu hudební společnost. Z pětadvaceti předškolních dětí měly jen tři zdravý hlas. Uvědomila jsem si, jak se hranice posouvá, jak se hlasové problémy objevují ve stále mladším věku.

Co může dětem pomoci?
V první řadě vzdělávání pedagogů, aby uměli sami s hlasem pracovat, a tím věděli co a jak v dětech rozvíjet.
Svůj význam má hra na flétnu a vůbec nejlepší je zpěv. Z hlediska ovládnutí hlasových schopností není důležité naučit děti brzy co nejvíc písniček, ale vést je, aby pocítily, jak je zpěv provázán s rytmem, melodií, dynamikou. Důležité je také provázání zpěvu s pohybem. Zpěv je vyšší hlasová forma, a pokud s ní začnete pracovat a uspějete, dokonale se transponuje i do mluvení. Učit práci s hlasem přes zpěv je vynikající.

Co lidé, kteří nemají hudební nadání a neumějí zpívat?
Umí to každý, jen s tímto nástrojem nepracuje, nikdy ho nerozvíjel. Dobrý základ může dát mateřská škola, jenže pak přijde škola základní. Mám čtyři děti, takže dobře vím, jak vypadá hudební výchova. Jednak je poměrně dost potlačovaná a často se používají formy, které děti spíž odradí. Přitom existuje tolik moudrých příruček, jak pracovat s muzikou, nejen od pana Ebena, mnoho vyšlo například v nakladatelství Portál. A zpívat můžeme nejen lidové písničky, ale třeba i Jarka Nohavicu, Čechomor, Erica Claptona.
Ale celá tahle problematika je daleko širší, zdaleka nejde jen o to, jak vypadá hudební výchova ve žkole. Důležité je i to, jakou roli má hudba doma. Učí se ji dítě citlivě vnímat, nebo je to jen všudypřítomná kulisa? A jak si jednotliví členové rodiny doma naslouchají? Jestli dítě cítí, že mu matka skutečně naslouchá, že je v tu chvíli jen pro něj, učí se se stejným zájmem sledovat někoho druhého. Dochází ke skutečné komunikaci. Nepředává se výčet informací - jaké byly známky a kdo vynese koš, ale opravdu se sděluje, se zaujetím, s emocemi, prožitkem.
K nejdůležitějším reflexům, s nimiž se člověk rodí, patří vedle sacího i reflex akusticko-fonační, fungující na principu "co slyším, to napodobím". Pro rozvoj osobnosti je klíčový. Na základě tohoto reflexu dítě komunikuje s matkou, ale velmi záhy vnímá a napodobuje i způsoby, jakými spolu hovoří rodiče, jak mluví se staršími sourozenci. Stávají se pro něj ideálním modelem, vzorem, jak má hlas vypadat. Dítě, které cítí z hlasu depresi nebo nezájem, bude "oplácet" stejným.
Zcela specifická je v této souvislosti situace dětí s poruchami sluchu. Neslyší, jak se v hlase odráží radost nebo žal, jsou ochuzeny o velice důležitý emoční kanál. Samy pak nedokáží své emoce hlasem vyjádřit, zadržují je v sobě, a to vede k deformacím psychiky.
Ještě bych se chtěla vrátit k negativům současného životního stylu z jiné strany. Jako další problém vidím, že centrem rodiny dnes nejsou rodiče, ale děti. K dítěti se všechno vztahuje. A ono pak začne rodinu ovládat. Důsledky pak vidíte třeba v dopravních prostředcích - děti sedí a nad nimi stojí staří lidé. Logicky totiž vyhledávají výsadní postavení a je jim divné, pokud ho nedostanou. Takový člověk pak není schopen naslouchat, vnímat, tvořit; čeká, až mu bude poskytnut servis. Tak vzniká pasivita. A do pasivních dětí se pak cpe přehršle informací a návody, jak manipulovat. Pěstuje se falešné sebevědomí, které nemá vnitřní oporu. Nejpodstatnější totiž není to, co říkáte, ani jak to říkáte, ale jak to myslíte. Když jdete za myšlenkou a necháte tělo, aby spolupracovalo, vzniká úžasná tvůrčí síla.
Děkuji za rozhovor
Daniela Kramulová